Zenová poezie
O mně
ZENOVÁ POEZIE
HLEDÁNÍ BUVOLA
Buvol se ve skutečnosti nikdy neztratil; nač jej tedy hledat? Protože se však člověk odklonil od své skutečné podstaty, stal se pro něj buvol cizím; ztratil jej v prachu z dohledu.
Člověk zabloudil daleko od svého domova a dostal se do změti cest. Touha po zisku a strach před ztrátou pálí jako plameny; představy o spravedlnosti a nespravedlnosti bodají jako dýky.
Ztracen v nekonečné dálce
Prodírá se člověk
Bující trávou,
A hledá svého buvola.
Hluboká voda, vzdálené hory,
A vede k nim nekonečná cesta.
Úplně vyčerpáno tělo,
Zoufale tluče srdce; kde jen má hledat?
Ve večerním soumraku slyší jen
Cvrkot cikád ve větvích javoru.
ZAHLÉDNUTÍ STOP
Pomocí súter a poučení nachází člověk stopy buvola. Pochopil, že různé zlaté nádoby jsou ze stejného zlata a že zároveň je všechno projevem Sebe /Jáství/. Nedokáže však odlišit dobré od zlého, pravdu od lži. Neprošel ještě doopravdy branou. Proto se toto stadium nazývá „zahlédnutí stop“.
V lese a na břehu řeky
Jsou nespočetné stopy;
Vidí pošlapanou trávu?
Ani v nejhlubší jeskyni nejvyššího vrchu
Se nemůže schovat nos buvola,
Protože dosahuje až k nebi.
ZAHLÉDNUTÍ BUVOLA
Když člověk napjatě naslouchá každodenním zvukům, dojde k poznání a právě v tom okamžiku zahlédne pravý prvopočátek. Šest smyslů se od tohoto prvopočátku neliší. V každém činu je prvopočátek zjevně přítomen. Je jako sůl ve vodě, jako hlinka v malířově barvě. Když pastýř otevře doširoka oči, pozná, že to, co vidí se neliší od prvopočátku.
Slavík tluče na větvi,
Teple září slunce, něžně vane vítr,
Louky se zelenají.
Tady stojí buvol, kam by se mohl schovat?
Překrásná hlava, mocné rohy,
Žádný malíř to nedokáže namalovat.
CHYCENÍ BUVOLA
Dnes potkal člověk buvola, který dlouho běhal po lese. Buvol se však po tomto lese toulal hodně dlouho. , takže není snadné ho zbavit starých zvyklostí. Ještě touží po sladce chutnající trávě, ještě je svéhlavý a divoký. Chce-li jej pastýř zkrotit, musí užít biče.
Pevně musí pastýř uchopit uzdu,
Nesmí popustit,
Ještě má buvol špatné sklony a divokou sílu.
Tu běží do hor,
Tam uhání dolů do měst plných prachu a mlhy,
A přebývá v nich.
ZKROCENÍ BUVOLA
Když se zvedne myšlenka, následují další a další. Myšlenky se realizují osvícením; v důsledku zaslepení jsou nereálné. Věco vděčí svému bytí ne okolí, ale mysli, v níž vznikají. Majitel buvola musí pevně držet uzdu a nepřipustit žádnou pochybnost.
Pastýř nesmí bič ani uzdu
Ani na okamžik pustit z rukou,
Jinak mu buvol uteče do prachu.
Správně zkrocený je čistý a jemný,
Puštěn z provazu následuje pastýře.
NÁVRAT DOMŮ NA HŘBETĚ BUVOLA
Boj skončil: „zisk“ a „ztráta“ se rozplynuly v prázdnotě. Pastýř zpívá písně dřevorubců a hraje na flétnu prosté písně vesnických dětí. Sedí pohodlně na hřbetě buvola a vesele hledí na mraky nad sebou. Když na něj zavoláme, neohlíží se; když jej chceme zadržet, nezůstane.
Jede domů na buvolu
Vesele a spokojeně.
Večerní soumrak, blížící se z dálky,
Je doprovázen zvuky jeho flétny.
Tlesknutí, jediný takt písně,
Jsou plny neohraničeného smyslu.
Kdo zná tento smysl,
Potřebuje ještě slova?
BUVOL JE ZAPOMENUT, ČLOVĚK ZŮSTÁVÁ
Ve dharmě není dvojnosti. Buvol je naší nejvnitřnější podstatou – to teď člověk pochopil. Past není potřebná, byl-li zajíc chycen; síť je k ničemu, byla-li ryba vylovena. Je to jako by zlato bylo zbaveno nečistoty, jako by měsíc zazářil mezi mraky. Paprsek nejčistší záře svítí neustále od počátku.
Domů vrátit se mohl jen na buvolu,
Teď už buvola není.
Sám sedí pastýř, veselý a klidný.
Rudé slunce stojí vysoko na obloze,
Ale on klidně sní dál.
Pod slaměnou střechou leží
Bič a provaz úplně zbytečné.
BUVOL A ČLOVĚK JSOU ZAPOMENUTI
Zbavil se vší zaslepenosti, a zmizely všechny představy o svatosti. Nepotřebuje dlít „v Buddhovi“ a rychle prochází „ne – Budou“ dál. Ani tisíc očí na něm nemůže nic uvidět, na něm, který nelpí na ničem. Kdyby jej chtěly stovky ptáků obsypat květy, styděl by se.
Bič a provaz, buvol a pastýř
všichni patří do prázdnoty.
Modré nebe je všeobjímající a nesmírné,
Každá řeč v něm končí.
Žádná sněhová vločka nepřežije oheň.
Když dosáhl tohoto stavu ducha,
Setkává se konečně
S duchem patriarchů všech dob.
NÁVRAT K PRVOPOČÁTKU
Od počátku neexistuje žádný prach /jenž by mohl poskvrnit původní čistotu/. Pastýř pozoruje koloběh života na zemi a setrvává v uvolněném pokoji. Všechno to /koloběh života/ je normální. Proč by se mělo o něco bojovat. Vody jsou zelené, vrchy jsou modré. Klidně spočívajíc v sobě pozoruje proměny věcí.
Vrátil se k podstatě,
Ale jeho kroky byly zbytečné.
Lepší by bylo, kdyby byl slepý a hluchý.
Sedí ve své chatrči,
Nevidí nic z toho, co se děje venku.
Potoky tečou tak jak tekly,
A rudé květy kvetou pořád stejně rudě.
PŘÍCHOD NA TRH S PRÁZDNÝMA RUKAMA
Dveře jeho chatrče jsou zavřené a ani ten nejmoudřejší jej neobjeví. Prostory jeho nitra jsou hloubce skryté. Jde svoji cestou a nesleduje kroky dávných mudrců. Přichází na trh s tykvovou lahví a vrací se se svou holí do chatrče. Krčmáře a rybáře vede na cestu k Buddhovi.
S odhalenou hrudí a bosýma nohama
Přichází na trh.
Pokrytý špínou a popelem,
Široce se usmívá.
Bez mystických sil
Přivádí vyschlé stromy do květu.
(Zen 2, Cad press 1988)
